Válka s Chebem

Úvod. Dlouho očekávaná kapitola z historie je zde. Předem chceme upozornit na možnou neobjektivitu, jedná se o pohled slávistický, umocněný určitými emocemi i možnými nepřesnostmi způsobenými časovým odstupem. Přes to všechno plně doufáme, že informace zde obsažené jsou plnohodnotné a co nejpřesnější. Případné upřesnění, kritiky či další materiály k tomuto tématu posílejte na mail tfy2000@post.cz

Slavia sehrála s Chebem v lize 32 utkání, ale asi nejzajímavější byla až ta v české lize, těch bylo 6 a celkem jasně v nich dominovali hráči sešívaného celku až na jednu výjimku a to samé lze říci o boji mezi fanoušky. 

Přesto vraťme se několika fotografiemi do dob komunistického režimu a podívejte se, jak vypadal takový výjezd do Chebu v roce 1986. V té době nebyli v Chebu nijak velké problémy, jelikož šlo o klub spojený s armádou, nikdo nepotřeboval žádné skandály s fanoušky.

První zajímavé zprávy z hlediště se objevují v sezóně 90/91, kdy do Chebu vyráží celkem zajímavá sestava chuligánů Slavie. Ti se však nestřetnou s domácími, ale dojde ke konfliktu s policií. Jeden chuligán si to pak „rozdá“ s policejním psem. Když je pak dvěma policisty vlečen pryč, neopomene ještě trochu psovi nakopat čumák. Později je obviněn z napadení veřejného činitele konkrétně psa v hodnosti kapitána. V další sezoně má již Slavia mistrovské choutky, a tak jde hra nahoru a s tím souvisí i větší zájem o výjezdy. Do Chebu jede vlakem cca 40 fans. Zakotvují v restauraci s příznačným názvem SLAVIA, všude ve městě je klid, nikde ani náznak konfliktu. Celý zápas vydatně prší a hra má jednoznačný průběh ve prospěch pražského celku 0-4 a snad i díky tomu je v hledišti celkem klid. Tady je potřeba připomenout to, že sektory vlajkonošů v Chebu byly téměř vedle sebe, dělil je pouze východ ze stadionu. První a vlastně jediný konflikt nastal až po zápase, kdy slávisté odcházeli na vlak. Cesta vedla kolem klubového autobusu (moderní Mercedes zakoupený B. Korbelem) a řidič jej nervózně obcházel s tím, že jej někdo v průběhu zápasu lidově řečeno „objel korunou“ vpovzdálí stojící hlouček domácích fans z toho měl úžasnou legraci, takže nebylo těžké si domyslet, odkud vítr foukal. Obzvláště jeden výtečník na sobě dával znát bezmeznou radost. Rychlý direkt na čelist asi nejmenšího člena slávistické výpravy jej poslal rychle k zemi. Konflikt byl na spadnutí, jenže vše se odehrálo tak rychle, že jediný, kdo stihl zareagovat, byla policie. Oba rváče zpacifikovala a zadržela, takže bylo po všem dřív než se někdo k něčemu rozhoupal.

Cheb (bez urážky) v tu dobu nebyl na nějakém chuligánském výsluní, v povědomí všech v republice byla hlavně jejich družba s Baníkem, což mohlo být kdykoliv překvapením pro přijíždějící fans. V tu dobu nebylo nezvyklé, že se po republice pohybovaly skupinky Chacharů, kteří navštěvovali „venkovské“ kluby, se kterými bojovali proti Praze. Taková návštěva i několika jednotlivců vždy domácím tak trochu nalila krev do žil a byli vždy aktivnější. Přesto Cheb nepředstavoval nějakou větší hrozbu.

Vlastně první podnět k válce přišel až na podzim 1993, kdy Slavia hostila Cheb v Edenu. Slavisté byli celkem zvědavi, jak se příznivci Rudé Hvězdy ukážou v Praze. Domácí jsou připraveni poměřit síly, ale hlídky hlásí klid v celých Vršovicích a po začátku utkání i v Edenu. Naděje ožijí cca deset minut po začátku, kdy se v sektoru hostí objeví deset podezřelých osob, okamžitě se k sektoru hostí přesouvají zvědavci, aby zjistili, o koho jde. A nejsou zklamáni - jde o delegaci ze západu Čech. Ta asi hned po svém vstoupení do sektoru lituje, že se takto odhalila, jelikož je pod bedlivým dohledem domácích, kteří jasně naznačují, že po zápase bude ztrestána jejich opovážlivost dorazit do Prahy. V poločase ostražitost mladých slávistů opadne, když u stánku kupují pitivo a jen náhodný pohled k bráně stadionu odhalí prchající pětici hostů. Okamžitě je zahájena stíhací jízda asi osmi mladíky. Hosté se lstivě rozdělují hned v prvních bočních uličkách, ale domácí jsou jim v patách. Fyzická připravenost a hlavně větší motivace však hovoří pro hosty. Dva mizí úplně a slavisté se trhají. Cca 1,5 km od stadionu prohledávají domácí postraní uličky a jeden z nich má štěstí, když odhaluje jednoho z hostů, když se však dostane do jeho dosahu, objeví se zčistajasna další dva hosté, rychlý pohled dozadu kdeže jsou posily - a ten jasně říká – karta se obrátila, hosté mají dost času k útoku i ke zmizení. Onen jedinec nechce dát najevo převahu hostí a drze slovně útočí. Hosté si naštěstí pro něj neuvědomují své výhody a dají se zastrašit a prosí, aby je slávisti nechali být, čímž získává navrch slávista. Tuto absurdní situaci tak řeší slovy. „ok, běžte, ale už nejezděte do Prahy!“ a oběma stranám se evidentně takovým řešením této situace uleví. Slávisté pak dají dohromady ještě znovu větší skupinu, ale hosté již zmizeli ve víru velkoměsta.

Další krok k válce opět udělali slávisté, když v rámci Pražského smíru navštívili zápas Chebu na Julisce. Na stadionu bylo cca 20 západočeských fanoušků a tak se pražská koalice, kterou tvořili převážně slávisté, vydala na kontrolu Hlavního nádraží, kde je odhalena asi patnáctka Chebských. Ti se nakonec zachrání útěkem do vlaku, který vzápětí odjíždí a tím znemožní vážnější atak domácích. Přesto Cheb v očích slávistů stále nepředstavuje nějaké velké nebezpečí.

A pod tím to dojmem probíhal i výjezd 24. dubna 1994, z Prahy vyrazilo jen pár jedinců. Ze skupiny mající blízko k tvrdému jádru cca 10. Před zápasem byl ve městě klid a tak slávisté sedí v klidu po restauracích, fotí se na náměstí apod. Po příchodu na stadion však trochu ztvrdnou rysy, jelikož v sektoru domácích je vidět věc nevídaná a to cca 60 dobře vypadajících týpků, kteří se mírumilovně zrovna netváří. A co víc, ono jich stále přibývalo. Slávisté, kterých se sešlo „nevídaných“ cca 25, jsou zezačátku poměrně v klidu, fandí a sledují fotbal. Jenže domácí příznivci vytušili šanci. Začíná tzv. prohlížení. Před slávisty se neustále objevují jednotlivci, dvojce i skupinky domácích příznivců, kteří chodí sledovat hosty a tipovat, kdo že by mohl být soupeřem. V tu dobu je na stadionu několik policistů mezi sektory, které jsou asi 25 metrů od sebe 2 (slovy dva). A ti navíc jsou domácí fandy oslovováni křestními jmény, což zrovna moc pocit bezpečí pro fans hostí nevytváří. Ke konci poločasu již domácí nepokrytě vyhrožují a mají jasně vybrány své oběti, někteří slávisté si slovní urážky nenechají líbit a oplácejí stejnou mincí. Fotbal sleduje už málokdo. Z domácích ve vyhrožování vyniká hlavně mladík s uvázanou albánskou státní vlajkou kolem pasu, chce útočit hned, ale již dva zmínění policisté mu to přátelsky rozmlouvají, prý až po zápase, ať nemají problémy…. Je poločas, na stadion dorážejí další Chebští, tentokrát starší generace a samozřejmě míří hned obhlídnout slávisty. Někteří hosté v tu chvíli hodně znejistí. První člověk mizí ze stadionu pryč se slovy „tady poteče krev“. Trojice slávistů v poločase odnáší pryč ze stadionu vlajku, využiti jsou příbuzní jednoho z nich, kteří v Chebu bydlí. Bude poslána poštou. Nepochopitelně se ještě před začátkem druhé půle vrací do sektoru.

Tady je už opravdu dusno a vypadá to, že ani dva policisté nedokážou domácí udržet až do skončení zápasu. Slávisté konečně pochopili, že tady dnes půjde opravdu o pobyt v nemocnici, řeší se, jak uniknout z této ošemetné situace, protože na policii opravdu spoléhat nelze. Jedinou únikovou možností je oplocení stadionu za sektorem. V tu dobu již také není původní sestava hostů v sektoru kompletní. Cestu přes plot volí postupně asi sedm slávistů, první trojice má celkem štěstí, kolem stadionu nikdo. Ostatní jdou po jednom a ti poslední mají dost smůlu, ke stadionu si to zrovna míří další skupinka starých Chebáků se slovy „ty píčo oni zdrhají“ se snaží jednoho ze slávistů lapit, to se jim moc nedaří, jeden z domácích šáhne pro nůž. Výsledek je pořezaná dlaň slavisty, naštěstí ale i on stačí po tomto incidentu zmizet v chebských ulicích. V tu chvíli se píše několik příběhů slávistů na útěku a dodnes se je nepodařilo úplně zmapovat. Můžeme nabídnout jen některé z nich.

Chebáci také rychle pochopili i po avízu svých starých, že na stadionu jim pšenka již nepokvete a vtrhli do ulic. Hned v blízkosti stadionu v parku mohli mít první oběť. Slávista, který byl naštěstí bez slávistických znaků, však nezpanikařil a začal volat imaginárního psa. Lest zabrala a domácí jen proběhli kolem. Další pětice slávistů měla to štěstí, že se sešla nedaleko stadionu a měla tak určitý pocit bezpečí skupiny. Ten však rychle přešel, když se blížili k nádraží - již podle zvuku bylo jasné kamže se to domácí příznivci vydali na lov. Vlak na Prahu měl odjezd minimálně za půl hodiny, jiná varianta odjezdu nulová nebo za další dvě hodiny. Jenže být ve městě, kde vás hledá několik desítek lidí??? Navíc se dalo předpokládat, že domácí budou i u dalšího vlaku, když vás nenajdou v tom prvním. Proto je rozhodnutí jasné, dostat se na nádraží.

Na nádraží je podezřelý klid, domácí loví prozatím někde venku, pětice „uprchlíků“ obhlíží vlak, který však opouští Chebské nádraží až za dobrých 30 minut a to je kurevsky moc času na to, aby se přiřítila horda domácích a pořádně vám nakopala zadek. Kam se schovat? Ideální je vlak na vedlejší koleji, je prázdný bez udání místa určení. Snad do minuty co se zaklapnou dveře ryk domácích „hvězda, hvězda“ se odráží od stěn nádraží, zběsilé bouchání dveří od vlaku na Prahu, nadávky na Slavii apod. přišpendlí pětici slávistů k zemi vedlejšího vlaku, plazí se do nejbližšího kupíčka.

Mezitím se vedle odehrává další příběh. Jeden ze slávistů sedí zdrceně na peróně, domácí jej nechávají být, jelikož nevypadá podezřele, jen má víc promile, než je zdrávo. Jeden z kotelníků, sedící si v klidu ve vlaku, nepozorován, neodhalen řeší ošemetnou situaci: jít pro kamaráda na perón a pomoci mu do vlaku, nebo jen tak sedět a koukat z okna. Vítězí síla klubové příslušnosti - vychází ven, jen pár vteřin a je identifikován, dostává několik ran, nic hrozného. Je sice slávista, ale není to ta hlavní kořist, ta se skrývá o pár metrů dál v opuštěném vlaku, domácí však nemají to štěstí, aby je odhalili, i když k tomu bylo tak blízko. Zvláště když opuštěným vlakem prochází průvodčí a naskytne se mu pohled nevídaný, kdy v jednom kupé se tísní na zemi čtyři slávisté. Naštěstí pochopil situaci a z vlaku je nevykazuje a co víc, vlak se dává do pohybu a odjíždí do Františkových Lázní, odkud pak bude vyjíždět na Prahu. Bohužel opět přes Cheb.

To už ale celá pětice je připravena a je poschovávaná porůznu ve vlaku, když brzdí vlak v Chebu jsou hradla slávistů hodně sevřená, ale všude je klid  - domácí nevydrželi nebo obhlídku vlaku provedli ledabyle, to však slávisté nezjišťují, čekají na hvizd výpravčího a na odjezd domů.

A aby toho nebylo málo, když mají koupený lístek jen do Plzně, přichází hned za Plzní revizor. Nikdo z oné pětice nevěřil, že trapná zkazka o nešťastném vylétnutí lístku z okna může být „sežrána“, ale i díky svědectví sympatické průvodčí, že lístek do Prahy hl. n. opravdu slávisté měli, spolknul to revizor i s navijákem. Jen pro úplnost Slavia ten den prohrála i na hřišti 2-0.

Druhý den se však objevil v novinách ještě jeden příběh z Chebu a ten teprve rozpoutal válku. Několik týdnů se zjišťovalo, kdo že to měl skončit v nemocnici a co se vlastně stalo. Nikdy se pořádně nepodařilo zjistit, zda v té nemocnici opravdu někdo na operaci skončil, potvrzen byl pouze střet v restauraci. Jenže nenávist byla už spuštěna a slávisté ji rozhodně nechtěli zastavit.

Za měsíc, konkrétně 29. 5., se objevuje první možnost odvety, když Cheb hraje v Českých Budějovicích (tenkrát byla mezi slávisty a Budějovickými družba). Tuto možnost se rozhodlo využít 8, slovy osm, chuligánů Slavie. Ti nelení a vyrážejí na jih Čech již o den dříve, kdy noc tráví ve vesnici jménem Husinec, kde vzbudí hodně velký rozruch. Dodnes se zde zřejmě spekuluje, že náhodný požár ve vesnici mají na svědomí právě tito výtečníci. Druhý den jsou již ale připraveni u hlavního nádraží v Budějicích na příjezd Hvězdy, spolu s nimi tu je sedm domácích.

Konečně je ohlášen příjezd, nebylo by to však slávistické, kdyby se nečekalo na jiném nástupišti, a tak z vlaku v klidu vystupuje cca 30-40 fans Chebu a za hromového „Hvězda“ míří k podchodu. To už ale z podchodu vybíhá družba, bere do rukou koše a jiné náčiní a vůbec si nepřipouští přesilu soupeře. Ten je dokonale překvapen (tady můžeme využít vzpomínek jednoho aktéra z Chebu – „vůbec jsme nečekali, že by nás někdo mohl napadnout a najednou se proti nám řítili fanatici s košema v rukou, byla to naprostá panika v našich řadách, já jsem jen proběhl do haly a ven před nádraží, na nic jsem nečekal spolu s dalšími kamarády jsem skočil do taxíku a řekl, chceme pryč z Budějovic, jeli jsme do Hluboké a odsuď domů, náš pobyt v Budějovicích byl asi tříminutový.)

Na nádraží zatím zuří doslova lynč Chebských, asi nejvíc inkasuje mladík s Albánskou vlajkou kolem pasu. Proč asi? K jeho cti patří říci, že ji měl hodně dobře uvázanou a že se ji nepodařilo servat, i když se na tom vystřídalo několik lidí. V podstatě během pár minut jsou Chebští rozprášeni. Družba odchází do restaurace.

Další konflikt se rozhořel právě u restaurace, kde domácí a slávisté seděli. Pár hostů mělo smůlu, že měli zrovna cestu kolem, nejednalo se úplně zřetelně o chuligány, ale válka byla válka, a tak dostali také výslužku. Vůbec největší smůlu ale měli ti Chebští, co dorazili do sektoru hostí. V poločase totiž dostali velmi nemilou návštěvu, byli vyhnáni a ten, co nestihl utéct, se dostal pod nohy vůdčích osob obou spřátelených táborů (R.I.P. RADIM) - podle vzpomínek zúčastněných byla většina přesvědčena, že soupeř je po této masáži mrtvý - trvalo několik minut, než se vůbec pohnul.

Po této akci se množí další aktivity proti Chebu, jako příklad budiž čekání na hlaváku poté, co jeli Chebští ze spřátelené Ostravy, získány jsou dvě šály.(opět slova Chebského příznivce „nebylo to vůbec příjemné, měli jsme za sebou několikahodinovou cestu z Ostravy, kolem půlnoci jsme byli v Praze, rychle vyrážíme do haly pro nějaké to občerstvení a zase se proti nám řítí slávisti.) To už ale končí sezóna a netrpělivě se čeká na los sezóny další - na to, kdy se bude hrát v Chebu. Los posílá Slavii na západ Čech hned na podzim a to 30. 10. Navíc se hned objevuje amatérský leták s rozlosováním Chebu v příštích kolech,  kam  že by se dala naplánovat další akce.

Již 24.9. míří slávisté do nedalekého Benešova, aby si pohlídali Chebské příznivce. Jenže hostující sektor je podivně prázdný, jen pár neidentifikovatelných jedinců, co vypadají podezřele. Hned jsou monitorováni, ale jistotu, že jde o hledaného soupeře, slávisté nezískávají, a tak čekají až na konečný hvizd, aby se vydali za velmi podezřelou dvojicí. Ta je velmi nejistá, a tak v tu chvíli je na 100% jasné, o koho jde. Jen pár metrů od stadionu dva podezřelí  zrychlují krok, slávisté jsou jim v patách. Když už je stadion dost daleko, aby nebylo moc svědků a slávisté chtějí zaútočit, hosté rychle naskakují do auta, jeden je takřka chycen za límec, ale má k dispozici slzný plyn, čímž se osvobozuje. I pokus zastavit či poničit auto je marný. A tak se čeká další dvě kola, Cheb totiž hraje na Žižkově. Tradiční čas 10.15 slávistům moc nevoní, ale opět jsou připraveni na stadionu ke konfrontaci se soupeřem, ten opět doráží v malém počtu, skoro samí normálové. Slávisté si přesto několik jedinců vybírají jako vhodný cíl. Zápas končí a jsou sledovány vytipované osoby, některým se podaří zmizet u aut, dvě však pokračují směr hlavní nádraží. Smůla, u Bulhara jsou napadeni, jeden opět okusí podrážky slávistických bot.

A nastává den D. Již týden dopředu slávisté vědí, že se v Chebu taktéž mobilizuje. Po městě visí letáky s výzvou k boji. Ani slávisté nezahálejí a také mají připraveny letáky, které se objevily na několika domácích utkáních.

30.10. se schází netrpěliví slávisté na hlavním nádraží s velmi bojovou náladou, vidět jsou zbraně, a to především tyče různého kalibru - je vidět,  že 95% všech příchozích na hlavní nádraží rozhodně nejedou za fotbalem. Překvapivě nejsou problémy s kupováním lístku – každý chce dojet. Přítomná slečna ve slávistických barvách vyniká tím, že má přes rameno klasickou cestovní lékárničku, s nějakou tou krví se evidentně počítá. Slávisté jsou rozprchlí po celém nádraží, takže není úplně jasné, kolik se jich sešlo, snad každý shání nějaké to pití do vlaku, a tak se počet dá jen odhadovat kolem 60. Pozitivní je, že jsou přítomna skoro všechna velká jména.

Konečně se vlak dává do pohybu a chvíli nato se uličkou proplétá mladík s baťohem plným tyčí a zjišťuje, kdo nemá zbraň a poté ochotně nabízí ze své sbírky v baťohu, kde je od dřevěných násad po vodovodní roury pestrý výběr. Cesta je nezvykle klidná, nikde žádné problémy ohledně policie, díky lístkům nejsou problémy ani s průvodčí, jen zásoby alkoholu mizí rychleji, než ubíhá cesta. Naprosto nezvyklý pohled se naskýtá všem v Mariánských Lázních, kde cca 40 lidí vykloněných vlaku bouchá do vagónu s pokřikem „asociále, asociále sudeten deustch“. Lidi jsou vyděšení a prchají z perónu. Od slávistů možná zbytečně prozrazující gesto, ale napětí a předbitevní nervozitě bylo třeba ulevit - nikdo nevěděl, co v Chebu čeká a jak se domácí dali dohromady.

Konečně Cheb, vystupuje se po skupinách. Na nádraží je dost policistů a ještě více venku. Slávisté se zbavují zbraní, komu se nechtělo, byl upozorněn policií, aby tyč odložil, přesto několik jedinců obratně schovává svou výzbroj do rukávu. Slávisté se formují na cestu na stadion, policistů je dost, navíc nedaleko se nachází bojůvka domácích, napětí by se nechalo krájet, policie nechce připustit žádné nepřístojnosti, a tak drží slávisty u nádraží, (tady opět citujme chebského chuligána „čekali jsme nedaleko nádraží, začali vycházet lidi od vlaku z Prahy, najednou se vynořilo cca 20-25 slávistů, což nám udělalo velikou radost a říkali jsme si - paráda ty dostanou co proto - jenže než jsme si cokoliv stačili pořádně promyslet, objevila se druhá skupina asi 25 lidí a to už jsme byli na vážkách, náš počet byl cca 40, takže jsme už byli v menšině, jenže pak nám dokonale vyrazilo dech posledních 20 slávistů, vycházejících z haly: z našeho pohledu v tu chvíli samí dvoumetroví svalovci, jasně nejlépe vypadající skupina z těch tří. Raději vyklízíme pozice, navíc všude je policie, takže u nádraží by se stejně nic nestalo, jdeme do hospody.“). Soupeř tedy odchází a tak slávisté mohou v klidu jít do restaurace. Svůj azyl nacházejí v restauraci Blaník, kde se celkem skvěle baví např. u kulečníků. Kdosi přišel na skvělý nápad, že kulečníkové koule jsou dobrá zbraň, a tak jich několik mizí v kapsách slávistů. Jeden člen dokonce chytře nařezává šálu, kam kouli vkládá a získává tím celkem slušnou zbraň s delším dosahem.

Hned po opuštění restaurace se slávistů ujímá policie, která chystá doprovod ke stadionu. Ve tvářích Pražanů je vidět rozmrzení nad tímto doprovodem, nikdo se nechce trhat, aby se v nějaké partyzánské akci střetl s domácíma, a tak se pomalu všichni smiřují, že nic nebude.

Celý průvod se pomalu přibližuje ke stadionu. Když ostře zahýbá doleva, objeví se na horizontu u restaurace domácí (asi dostali hlášku, že jdou slávisti), slávisti tedy místo směru doleva logicky jdou rovně a to cca 50 lidí. Policie ale nereaguje a míří si to v klidu se zbytkem ke stadionu. Otevírá se velká možnost střetu a tu obě strany plně využívají. Hosté přibíhají k hospodě, kde na ně čeká venku na 20 bojechtivých domácích, kteří jsou ozbrojeni nějakou tou tyčkou, kamením apod., což v rychlosti posílají na hlavy slávistů jeden ze slávistů má rozraženou hlavu a silně krvácí. Ostatní si však hledají soupeře. Někteří domácí rychle mizí uvnitř hospody - ti, co stojí venku, se slušně staví, ale nemají šanci snad krom jednoho, který svůj úvodní souboj vyhrál, ale s druhým soupeřem už si neví rady, navíc je jedním mladým řádně masírován přes hlavu kabelem vysokého napětí, upraveným na tuto činnost, i v některých dalších rukou mladých slávistů se objevují ukryté zbraně, které přežily razii u nádraží. Jeden z chebských leží na kapotě auta a je tlučen uříznutou hokejkou. Ostatní se mezitím baví házením předmětů do oken restaurace, kde se krčí domácí, první salva se sice odrazí od fasády domu (muška nebyla nejpřesnější), takže málem zasáhne vrhače, ale druhá je už úspěšnější. Tady se navíc osvědčil nápad s koulí v šále, která velmi dobře dosáhla do okna, takže nedala možnost nikomu se přiblížit. Snad jen jeden z Chebských hostů byl trochu labilní, když byl neustále nalepen na okně, aby viděl, cože se to venku děje, když se pak na něj vysypala celá okenní tabule, byl rázem od okna pryč. Není na škodu říci, že jako zbraň se osvědčil i deštník v rukách jedno ze slávistů - to jen aby bylo jasno, proč jej zakazují na stadionech jako nebezpečný předmět.

Domácí také samozřejmě brání dveře, jelikož slávisté zatoužili proniknout do restaurace a to zřejmě dost ledabyle, jelikož dvěma nebo třem slávistům se to celkem bez větších problémů daří. Někdo by možná čekal vevnitř lynč útočníků, ale to se neděje. Naopak slávisté berou, co mají po ruce a zasypávají tím hosty, kryjící se porůznu uvnitř. To ale už asi i policii došlo, že s nimi ke stadionu nejde sedmdesát lidí, ale snad jen dvacet a vydala se zbytek hledat. Samozřejmě na ulici už je klid, domácí většinou vzali nohy na ramena, jeden je pronásledován kvůli vlajce cca 2 km. A nutno říci, že úspěšně. Takže se jí do rukou dostávají pouze návštěvníci restaurace, které zatýká. Pohled na bojiště ukazuje poházené tyče a jiné zbraně, rozbitá okna, krev a v neposlední řadě několik kutálejících se kulečníkových koulí.

Policie si slávisty formuje a konečně je odvádí na stadion. Tady však nepochopitelně opět skočí na lest slávistům, kdy slávisté míří do svého sektoru cestou, kdy musí projít pod sektorem domácích. Policie to zbystří celkem brzy, a tak oddělí domácí a hosty svými těly a zabrání tak ataku hostů na domácí sektor, který je obsazen jen z malé části chuligány. Co však přímo láká, to jsou vlajky domácích, postupně jsou strhávány a dvě mizí v rukou slávistů. Bohužel tady se čelní skupina, která vlajky jen strhala (domácí moc hulákali a policie koukala, co se děje) nedomluvila se zadní částí, která místo aby vlajky, ležící na zemi, postupně zabavila, po nich jen šlapala. Nakonec policie přesun zvládla a k dalším konfliktům nedošlo, to běžela zhruba 15. minuta zápasu a prozatím byl klid a oba tábory se věnovaly povzbuzování.

Poločas. Co čert nechtěl, za oběma sektory bylo společné občerstvení v poločase tedy bylo jasné, že se oba tábory mohou opět potkat, naštvaná policie však řádně hlídkovala, aby se obě skupiny ani o nic nepokusily, a tak došlo pouze na tvrdý souboj s několika Chebskými u stánku s občerstvením přímo ve frontě na pivo. To ale policie už zasáhla velmi tvrdě a razantně, i když se dá říci, že v podstatě jednostranně, na straně SKS 6 zatčených, na straně Chebu 2.

Druhý poločas už policie nepřipouští žádné excesy a tak mají všichni konečně klid na sledování fotbalu. Slavia vyhrává a hosté jsou pod silným dohledem vedeni na nádraží. Čeká se nějaká provokace ze strany domácích, ale ti zřejmě jsou frustrováni nevydařeným dnem tak, že se v okolí nádraží neukážou. Slávisté odjíždějí v poklidu do Prahy. Zatčená šestice slávistů nakonec vyvázne jen s pokutami, čtyři dokonce stíhají na poslední chvíli poslední vlak do Prahy. Dva však vlak nestíhají, a tak musí vzít zavděk nočním pobytem v Chebu, ten si rozhodnou zkrátit v jednom z nočních klubů, jenže jaksi zapomněli, jak nepřátelský je lid u západních hranic a neschovávají své slavistické barvy, za což jsou odměněni fackovanou od domácích a několik tržných ran muselo být sešito odborníky.

Domácí utkání pak nepřinese podle očekávání žádné možnosti střetu, jelikož příznivci Unionu do Prahy prostě nenašli cestu. V sektoru hostí je jen pár sparťanů.

Další setkání s Chebem přinese až nová sezóna a hned na podzim výjezd do Chebu. Tentokrát neprobíhá nijaká velká mobilizace, žádné letáky apod., čímž panují docela velké obavy, kolik  že vlastně slávistů pojede. Nakonec se objevuje na nádraží cca 40 zlobivců z řad Slavie, což je velmi pozitivní, navíc v Berouně má nastoupit místní úderka v počtu asi 5 lidí, což byla vítaná posila. Již v začátku cesty se spekuluje o tom, zda se slávisté uvidí s Chachary, kteří ten samý den hrají v Plzni. V Berouně hned po nástupu velmi rozjařené skupinky trochu znervózní policie, jelikož ta začala hned s demolicí vlaku, ale vše se brzo uklidní a po chvilce může v klidu zaznít „Damen und Heren - Pilsen!“. Na nádraží je klid, ale tzv. klid před bouřkou jelikož jsou Pražané až v posledním voze. Někteří ani nevěří, že by se FCB mohli ukázat a běží si pro pivo. Do půl minuty sprintují zpět, jelikož se za nimi řítí na 40 Ostraváků s několika Plzeňskýma. SKS vyskakují cca v 25 lidech ven a začíná pořádná mela. Nikdo nebere moc velký ohled na 10 policistů, kteří cestovali se slávisty vlakem. Ti se snaží zjednat pořádek tím, že odchytávají slávisty a cpou je dveřmi do vlaku. Mezitím se na peróně odehrává zčásti pěstní souboj a zčásti přehazovaná vším možným. Nejakčnější je skupina z Berouna, kdy jednoho z jedinců trefí kámen do hlavy a krev na jeho čele vypadá opravdu zle. Jeho jako by to ale nakoplo k dalšímu a razantnějšímu útoku. Během celkem dlouhé bitky jsou ostravští zatlačeni cca o 20 metrů zpět a je jen chybou slávistů, že v tu chvíli neútočí všichni, aby rodící se převahu přetavili v jasné vítězství. Takto probíhají ryze osobní souboje. Při jednom málem dojde k neštěstí, kdy jeden z ostravských soupeřů opřený při boji o vlak nepostřehne, že se dává vlak do pohybu a málem pod ním skončí, možná jen duchapřítomnost slávisty, který s ním bojoval a chytá ho za oblečení, ho zachraňuje. Jeden ze soubojů je naprosto famózní v tom, že se odehrává natřikrát. Proti sobě stojí dva bojovníci, kteří mají hodně promile v krvi a sotva stojí na nohou. Celkově nelze určit vítěze. Pro úplnost dejme prostor i opačnému názoru a ten použijme z časopisu Bazal č.3/95 „V Plzni nás už čekali Plzeňáci a důvěrná informace, že dalším vlakem pojedou Slávisti do Chebu. Skutečně to tak bylo a po prvních rozpacích se strhla slušná mela. Na nádraží to odnesla skleněná výplň informací „PLZEŇ HL. NÁDRAŽÍ“. Po skončení potyčky jsme si slíbili odvetu po zápase, ale ta se díky střežení policie na zpáteční cestě nekonala.“

Po příjezdu do Chebu je bojová nálada na vrcholu, ale u nádraží je naprostý klid, domácí nikde. Mezi slávisty panuje zklamání a míří pod policejním dohledem do restaurace.

Další zklamání následuje na stadionu, kdy si to hosté štrádují do známých míst kde je v Chebu sektor, ale policie je posílá na druhý konec stadionu kde je vytvořen sektor zcela nový. To plně kazí plán zopakovat atak Chebských vlajek. Support je zcela průměrný a oživován pouze góly. Pár jedinců ve slávistických barvách se nudí, a tak se vydají k hlavní tribuně vyhledat nějaký ten konflikt. Když už to vypadá, že se do těchto radovánek zapojí normálové z tribuny, objeví se policisté a Pražané raději mizí zpět v sektoru. Přesto se menší konflikt odehraje jinde v hledišti, kde sídlí slávisté s vlajkou Ondrej Krištofík, o kterou přicházejí.

Po zápase se vydávají sešívaní plni naděje k nádraží a ačkoliv jsou doprovázeni policií, slibují si od této příležitosti i účast domácích radikálů a tím pádem i možnost poměření sil. Domácí se skutečně v závěsu za hosty a policií objevují, ale o radikálech rozhodně nelze mluvit. Šlo o typickou skupinu té doby, které se objevovaly u všech klubů a to o mladé rádoby příznivce skinheads apod. Hosté jsou zklamáni touto sestavou a vlastně se o nic ani nepokoušejí, jelikož by to byla ztráta času, což vzápětí dokazuje policie, která udělá „bububu“ a domácí mizí v ulicích města. Hosté se tak dostanou do jediného konfliktu a to se strážci zákona, kteří jsou víc než zákeřní, což končí vyražením zubů jednoho slávisty a následnému jeho okradení o všechny peníze, co měl u sebe.

Další pobyt do odjezdu vlaku je již v klidu a slávisté míří vstříc Plzni, kde již čekají na tento vlak Ostravští, jelikož je to ideální spoj pro oba tábory. Nutno ale říci, že stejně tak připraveni jsou policisté, kteří si usazují slávisty podle představ, zamykají průchody ve vlaku a Ostravští jsou usazeni do jiného vagónu, přičemž průchody si policie pilně hlídá a stejně tak dveře - kdyby náhodou někdo chtěl vystupovat s nekalými úmysly. Stejné policejní manévry se odehrávají na Hlavním nádraží v Praze, kde není příležitost soupeře jakkoliv atakovat. A tak končí cesty na samý západ Čech, jelikož ačkoliv to nikdo v té chvíli netušil, Cheb se dostal do finančních a jiných problémů a do nejvyšší soutěže zatím nenakoukl.

Chebští fans přestali být na poli hooligans na čas aktivní a do hry je v podstatě vrátil jen ostravský Baník jako jejich družba. Část západočeských příznivců vytvořila přímo fanklub Baníku - Chebskou brigádu - a část jako aktivní fans Unionu jezdí za Baníkem, jak to jde. I nadále jsou tak cílem slávistických fans, díky partyzánským akcím slavistů. Tak díky náhodě se střety s tímto rivalem stále objevují.

V roce 2001 na podzim na Strahov přivál los Baník se slušnou hordou fans, jak se prezentovali svou vlajkoslávou bylo jasné, že dorazila velká ekipa ze západu Čech a pro slávisty to byl jasný signál k akci na Smíchovském nádraží, kam vyráží 24 sešívaných zlobivců. Hosté jsou v klidu a ve zdání absolutního bezpečí nepřipraveni ve svých kupé. Atak je rychlý a překvapivý, v rychlosti jsou tak někteří zlynčováni a získány dvě šály a vlajka RH Cheb. Úspěšná akce.

K dalšímu měření sil mělo dojít při loňském utkání slávistického béčka s Unionem ve III.lize, ale jaká to byla náhoda, že nabídka přišla z Chebské strany a Baník ráno jel (hrálo se od 10.15) přes Prahu do Českých Budějovic a soupeř nechtěl sdělit, zda se bude bít jen Cheb. Tak z tohoto měření sešlo.

O další setkání se postaral opět zápas Baníku v Praze na Strahově v minulé sezóně kdy partyzánka Slavie slídila po Smíchově s cílem napadat skupiny ostravských. U jedné z restaurací se pak pouštějí do zdánlivě ostravské partičky, jak se později ukáže, šlo o Chebské, kteří tahali za kratší konec provazu.

Co bude dál není úplně jasné, jelikož Union se dostal znovu do potíží a je opět někde dole, to se samozřejmě určitě projeví i na podpoře jeho fans, zřejmě této válce definitivně odzvonilo a vše se může vrátit do starých dobrých časů jen při zápasech Slavie s Baníkem a možné účasti družby z Chebu, ale kdoví - člověk míní časy mění……….